Pražská formace Anhead zřejmě vešla do povědomí širší tuzemské posluchačské obce svou debutní nahrávkou „Phases“ z roku 2000, nahrávkou, kterou zřejmě neudělala nijak velkou díru do světa, ale zároveň nahrávkou, která byla poměrně slušným počinem na tehdejší tuzemské doomové scéně. Proto se pro mne stal překvapujícím už okamžik, kdy jsem poprvé spatřil obal jejich vesele nazvané novinky „E=mc³“, který mne ani na chvíli nenechal na pochybách v tom smyslu, že zde půjde asi o něco poněkud jiného, než je čerň, smutek a zkáza.

A skutečně, zmar se nekoná. Šestipísňová novinka představuje docela jiný počin, než jaký bychom asi čekali, dokonce bych si troufl tvrdit, že představuje něco, co jsem na tuzemské scéně už dlouho nezaslechl. Ono se to těžko popisuje (tuším že sama kapela by asi také zaváhala, kdyby měla definovat svoji současnou tvář), nicméně dva nejpodstatnější a takříkajíc základní znaky bychom si přece jenom mohli odvodit. Tím prvním je fakt, že Anhead byli doom metalovou kapelou, a to, možná úmyslně, možná nevědomky, je i nadále poznamenává, k čemuž je nutno poznamenat, že ku prospěchu věci. A za druhé, že kapela rozšířila své hudební obzory, vybarvila svůj výraz věští porcí melodiky (někdy i skutečně velmi nečekané) a příjemným muzikantským pohráváním si s poměrně neotřelými prvky a postupy (stačí si jen srovnat kolik poloh užívá zpěvák) a všechno dohromady to slepila do finálního tvaru, který, přestože mu jen těžko lze dát jméno, se na metalovém kolbišti drží skvěle pohromadě a funguje jedna radost. Každá jednotlivá skladba svým vlastním způsobem symbolizuje tuhle málem dokonalou symbiózu, takže nudu na tomhle kotoučku skutečně nepotkáte (obligátně bych byl zvědav, co by si Anhead počali s hodinovým prostorem).

Kosmická a odlehčená „Trampoty robotického poplety“ vás krom skutečně multijazykového textu (který se vpodstatě stává neomylným poznávacím znamením Anhead) příjemně polechtá zvonivými klávesami alá The Doors, „Cry of Blind Eyes“ a „Dark Yellow Monkey“ (jak bylo výše naznačeno) předvedou jak vypadá výsledný produkt zdravého a nerušeného vývoje původně doom metalového spolku, když i zde se samozřejmě objevuje ona neotřelost a místy až odlehčenost (klávesy nebo neodolatelné infantilní mrmlání do poměrně dramaticky pojatého hudebního základu ve druhé ze zmíněných skladeb) a „Born Out of the Dust“ a „Lost in the Numbers“ v tom všem neotřesitelně pokračují dále (vskutku výborný je kytarový ´antimotiv´ v posledně zmíněné).

Odlehčenost se odráží i v celém pojetí nahrávky (texty vzhledem k jejich jazykové rozličnosti raději neluštím, i když i tady bych řekl, že je to spíše na veselejší notu), namátkou jen vtipná intra, vystřižená z nějakých českých filmů (v samém závěru zazní „… tak dost, spát a rozchod. Kdo to má pořád poslouchat. Kde jste se zase tak vožrali?“) či jakoby otrávený hlas zpěvaččin hučící do poměrně rychlého a hlasitého úseku v poslední skladbě „…mě strašně bolí hlava! Chlapi, vy snad neslyšíte …“. Jediná věc, která mi snad malounko vadí, je to, že bicí mají poměrně nevýrazný zvuk, ale to už je skutečně jen kosmetický nešvar. Na celé kráse téhle záhadné rovnice to nemůže ubrat ani co by se za nehet vešlo a pokud se necháte unést na jejích vlnách, ani to vlastně nepostřehnete. Ať žije matematika a fyzika!